něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
25.5.2014
Sonet origami

Origami barevných vzdechů

s přesností malinké Japonky

skládání tiše. Nevědomky

dvou kusů prasklého ořechu.

 

Rytmický prstoklad vteřiny

ohyby zvuků lehkosti sten

bělostí papíru povznesen

hříšností Adama. Eviny. 

 

V oblině boku stydlivost

těžknoucí víčka. Dnešní host

Kolik stmívá rájů?

 

Jemnost dlí v malé porci

dva lidé tesklivě horcí 

Dravost hranostajů

 

 

3.5.2014
Tvář, která není tváří

Injekce se zableskne ranním sluncem

ruka ucukne Bezmyšlenkovitě

"Tak velká slečna a ona by se snad bála..."

výsměšně si užívá svou nadřazenost

obludná postarší žena v kabátu

Je snad kvůli němu něco víc?

Asi. Modrá žíla se staví na odiv

nebezpečné zbrani

 

- ublížit nebo pomoci? - 

 

"Nekřičte, ať nelekáte ty po vás!"

Tiše mlčím. Není co bych říkala

Kroutí se obzory Vlny za okny

Tvář, která není tváří. Nechce se

Levinasovsky vydat. 

 

- bolest není palčivá - 

 

Prolévá se krev načerno lovených

velryb v Japonsku. 

Prchají modrým mořem 

do beztvaré baňky smrti. 

 

Žvatlání cizí pusy nade mnou

už neruší

Slzou však pytláka nepotěším

Bez lítosti mačkám bílou 

náplast smíru

 

 - každý den jeden ubyde - 

 

Válka slonovinová kost

nahé ženy na stolku

aristokratického padesátníka

a bolest moře

Ocas sebou ještě mírně škubne 

"Copak by se tak velká slečna bála?"

 

23.1.2014  (upr. 25.1.2014)
Perličky (na dně)

Metro duní pod nárazy

podpatků o mramor.

Neohlížíme se.

Je to rychlé.

Napínavé.

Tragické.
V jediném okamžiku pocítíš

malátnost, bolest a

výkřik se ti zadusí v očích -

tvé korálky se sypou kolem nás.

Je to jak z filmu.

Blyštivé perličky zaplavují metro.

Cinkají a v uších ti zní jemná hudba vzpomínky

za každý polibek, objetí

za slůvko kdesi pod jabloní.

Je to jak z filmu.

Prudce se otočíš a sleduješ

jak perličky bubnují o špinavou zem

a v rukou zachycuješ

prázdnou šňůrku.

Je to jak z filmu.

Napínavé.

Tragické.


"Nemáme čas!"

vykřikneš a běžíme dál.

Tak o tom je tedy život

řeknu si potichu a

každým cinknutím mě lehce zamrazí u páteře.

A ještě dlouho poté cítím

jak schody metra

požírají bezmocné

bílé

perličky.

 

Ale to už v žádném filmu není. 

22.3.2013
Zkouška metrem

Mladý inženýr Adam Bota seděl v kavárně zahleděn do lejster. Servírka Klára se ho už třikrát zeptala, co si dá k pití. Neslyšel ji, neboť byl příliš zaujat papíry s nákresy metra. Servírka sebou nervózně škubla a řekla: „Tak já přijdu později…“

Adam studoval technické plány metra, jednotlivých částí, kolejí (geometrii a dráhu). Dokázal by na stanici Muzeum popsat umístění odpadkových košů, dokonce by je rozlišil i podle obejmu a toho, jestli mají popelník. Adam bloudil očima po papíru a všechny podrobnosti si ukládal do hlavy.

Servírka se znovu přiblížila a učinila další pokus, jak zahloubaného zákazníka přivést k řeči, a hlasitě, ale s něžností se zeptala: „Dáte si něco, pane?“

„Kávu prosím,“ řekl Adam a ani nezvedl hlavu z papírů.

„Vy jste dobrej blázen,“ řekla s úsměvem servírka, neboť si byla jistá, že ji zákazník neposlouchá, a odešla objednávku vyřídit.


Adam vyšel z kavárny. Vítr mu vrhal neposedné vlasy do očí. Rychle je odhrnoval a v duchu si znovu procházel jeden papír za druhým. Občas do nich nahlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nákresy, popisy, statě, tím vším se poslední dva měsíce zabýval. Přecházel silnici a zapomněl se rozhlédnout. Červené auto prudce zabrzdilo a začalo troubit. Adam jako by se probudil, přeběhl cestu a poprvé uvažoval nad tím, co se měsíce chystá udělat. Má strach? Sám najednou nevěděl… Je inženýr profesionál, ale mohl se ve svých výpočtech splést nebo se metro mohlo opozdit či zrychlit a přijel by špatný vlak; mohl mít prostě smůlu. Jak nad svým plánem uvažoval, dostal přímo strašlivý strach. Hrůza se mu vedrala do očí. Rozklepala se mu kolena a byl rád, když vešel na pojízdné schody, které ho vezly dolů, do nitra stanice Muzeum.

Dole se podíval na hodiny. Jedenáct hodin a padesát jedna minut. Ačkoli se to v metru nesmí, pokusil si zapálit cigaretu. Vypadla mu z prstů spolu s bělostnými papíry. Znovu se podíval na hodiny, které bily v rytmu jeho srdce. Jedenáct padesát tři, čtyři a půl…

Adamovi vypadl zbytek papírů na podlahu a metro v dáli je rozfoukalo, to už ale Adam nemohl vidět, neboť skočil do kolejiště.

Ženy křičely a schovávaly za sebe děti. Lidé konsternovaně stáli na nástupišti a každý intensivně vnímal svou smrtelnost. Řidič se snažil zabrzdit, ale bylo pozdě…

Adam ležel mezi kolejemi a konečně cítil obnažený strach. Stačila jediná chyba jeho racionálních výpočtů a stálo by ho to život. Konečně se dostal na práh své existence a najednou uviděl cestu, po které běhal jako malý kluk ze školy domů. Viděl park, kde venčil svého prvního psa Azora. Viděl obraz, co mu daroval strýc k desátým narozeninám. Viděl dlaň matky, jak mu klade na čelo studený obklad. Viděl samotu a hrůzu ze smrti a v poslední chvíli spatřil tvář servírky Kláry.

Metro zastavilo a následně se zase rozjelo a opustilo stanici. Hluk a křik na nástupišti jako by umlkl. Všichni byli pohrouženi do svého ticha.

Adam vnímal, jak zběsilé jsou jeho tepny. Jak ho bolí spánky. Jak mu skoro praskají bubínky a pak metro zmizelo a on pomalu vstal. Dva muži mu přispěchali na pomoc, podali mu dlaně a on se opatrně přehoupl přes okraj dráhy na nástupiště.

Adam si z vlasů setřásl prach, sesbíral ze země bělostné papíry, poděkoval oběma pánům a vydal se k eskalátorům, kde už na něj čekala policie.

7.3.2013  (upr. 22.3.2013)
Adam a pes

Adam studoval na výtvarné akademii malbu, mířil Sochařskou ulicí na přednášku, vezmu to ještě parkem, abych vychutnal ranní slunce, napadne ho. Všude se motá mnoho lidí, mezi kterými se musí prodírat. V rukou nese velké desky a na kůži mu vystupují modré žíly. Jde ulicí k parku a sleduje staré, oprýskané domy, které ho vždycky inspirují. Ptá se sám sebe, jaký velký stavitel asi… Bůh? Existuje? Adam si nebyl jistý. K umělci se víra nehodí, neboť on musí věřit hlavně v sebe. V extravaganci, v tvorbu, v jedinečnost, v to, že není jednou z mnoha ovcí podřízenou vyšší existenci… V noci se mu občas zdává sen o Ježíši na kříži a o vině Piláta Pontského se už dočetl v Ajtmatovovi i v Bulgakovovi, copak mají Rusové blíž k Bohu? Možná, nemají totiž svobodu jako jistotu, jako základní princip.

Adam procházel parkem, prsty bloudil svými neposlušnými vlasy a hlavu měl ponořenou do myšlenek.

U druhého stromu se něco cuknutím pohnulo. Adam zamířil blíž a strachem vykřikl, byl to totiž obří pes.

Adam má hrůzu ze psů. Když byl malý, jeden vlčák ho kousnul a on neměl maminku, která by si ho přitiskla na prsa a řekla: „Ale Adámku můj, všechno bude dobré, už jsi u mě…“ Maminka mu umřela, když byl ještě malý, moc si na ni nevzpomíná, jen její velké modré oči se mu ještě občas zjevují ve snu a jsou krásné a konejšivé. Proto snad se tedy Adam bojí psů.

Tenhle pes byl přivázaný k nevelikému stromu a téměř se nehýbal. Ležel a hruď se mu mírně zdvihala. Občas vydal krátké a smutné zavytí bolesti. Adam odhodil desky do trávy a sledoval ubohé zvířátko v jeho hrozivém osudu.

Měl bych zavolat ochranáře zvířat, pomyslí si ihned Adam, jenže oni by ho jen zavřeli do klece a tam by zemřel na nachlazení nebo podvýživu. Dobře, mohl bych případ přenechat policii, ale co když by jen mávli rukou - ,,Myslíte si, že skoro mrtvej pes někoho zajímá?’’ Ne, nemohu volat policii ani ochranáře.

Avšak on zemře. Nechat psa uvázaného ke stromu by byl největší prohřešek k životu, jež mu byl dán. Čapek přece ukazoval, jak velký je dar života. A já bych tu to bezbranné zvíře nechal? Ale přiblížit se byť jen o krok asi nedokáži.


Pes znovu bolestně zavyl. Adam mu hodil před nos kus své svačiny a čekal na jeho reakci; ani nezvedl čumák. Stále ležel na boku a namáhavě zvedal hrudník. Adam se přiblížil o krok. Srdce zběsile tepalo každou následující vteřinu, ale z nepochopitelného důvodu se Adam nemohl zastavit. Další krok. Ještě jeden.

Pes se nehýbal, jen mírně zavrčel. Adam začal tiše mluvit: „Já ti jdu pomoct, kamaráde. Já budu s tebou. Jsi moc hodný pejsek, jen se moc nehýbej, tak...“ A zatímco mluvil, pomalu se blížil ke stromu. Obrovské nebezpečí a strach ignoroval. Byl tu jen on a zvíře. Nic jiného. Adam myslel na svou maminku a říkal si: „Dokážeš to. Jdi. Ona jde s tebou.“

Ukázal psovi prázdné dlaně a pokorně se zastavil pár kroků před ním. Napětí, které až do teď potlačoval, se probudilo. Svět se zpomalil. V dálce slyšel cinkat tramvaje, ale vůbec se ho to netýkalo. Hrudník zvířete se pohyboval nahoru, dolů. Adam přivřel oči a projela jím vlna strachu. Věděl, že zvíře jeho pochyby ucítí, ale už bylo pozdě utéci. Adam si představil, jak se jeho krví potřísněná psí bestie zakusuje do jeho prstů. Na hrůze mu dodávaly ranky na povrchu těla a natržené ucho. Venku svítilo ostré slunce.

Adam zavřel oči a spatřil Ježíše na kříži. Uvěřil v Boha a v témže okamžiku se dotkl měkké a teplé hlavy. Čekal stisk zubů a minimálně ztrátu několika prstů, ne-li celé ruky. Pes neudělal nic. Stále unaveně a trochu omráčeně ležel na zemi přivázán ke stromu. Adam ho opatrně pohladil po šíji; zdál se klidný a neagresivní. Pes lehce zavrtěl ocáskem. Adam se na pejska pořádně zadíval a spatřil poprvé jeho velké, modré a bolestí zalité oči.


7.3.2013  (upr. 22.3.2013)
Hrubín a kopřivy

Vidím ho, jak s očima dokořán prudce tiskne prsty v pěst, vypravuje Munzar, a zděšeně mu říkám: „Copak je, Františku?“

On tři cigarety v puse, nekouří, on je přímo žere. Pak je vyplivne a přitiskne mě ke zdi jako by mě chtěl okrást a jistě ji musí vidět před sebou (s medovýma očima, bosou, vzpřímenou a s ňadry pod kterými se už nikdy neusmějí dětské oči): „Já mám nápad na příběh. V Lešanech jsem poznal Terezu, Viktorovu svěřenku. Jezdili s kolotočema a ta Terina byla má první láska. Polibky, víš, jak tě to zasáhne. Úplně pohltí. Viktor hrozně žárlil a my se nemilovali, jen jsme se tak hladili...“

Františkovy oči najednou pálily jako kopřivy, co mu rostou za oknem a kudy se bál vystrčit růžky do žití. A jeho dlouhé hubené tělo se zachvělo v dávnověku.


Musela být Terinou, neboť nebyla Tonkou. Držel ji kolem pasu, její osobní Hrubín. Tramvaj cinkala, ale příliš daleko od jejich niter.

Praha.

Noc.

Tiše seděli v rudé krabičce, co se vlekla po kolejích.

Mladý a neurvalý cit, neotesaný do forem, které si na nás vymyslely. Nespoutanost prstů, medůzek roztékajících na vlasech či kůži.

Kolika vesmíry posázíš mé tělo? A neumřeš mi?

Malé bludičky světýlek zavzdychaly na skle a rychle mizely. To lampy je schovaly do mateřských lůn.

Terinina hlava vymámila ze skla kotouček rosy. Tál. Okoralé sklo se stydělo. Nahota myšlenky. Modré provázky žil se vzepjaly a objaly více úzký pas.

Stanice podivně přeskakovaly a beze smyslu splývaly.

Něco špitla žhnoucími rty. Svět to nemohl slyšet.

Celý strach plynul do křehkosti. I zvuk mohl zrušit chvíli.

Chvíli neslov, kde kopřivy pálí: „Neumřeš mi?“

Předurčenost bolesti. Hlava na známé hrudi. Něžné žíly a síla sebevražd.

Mladost v kloubech bílých jako sníh.

Padá i s námi do tmy ven z tramvaje.

Drží ji za ruku, svou Terinu a máslové hvězdy zrcadlí víčka, které má zavřená pro pocit. Strachu.

„Neumřete mi?“

A přece hroby tesklivé skřehotají své písně.

I tvé jméno, Františku, si vzaly na svá bedra.

A v Praze ve tmě. Dvoje ramena. Tramvaj v dáli. Sklo, které pálilo, ale už odešlo.

Dva blázni, kteří v modři žil a žluti hvězd jedinou větou -

Neumři mi!

 



⇡nahoru⇡