něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 27. 11. 2017 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
23.1.2014  (upr. 25.1.2014)
Perličky (na dně)

Metro duní pod nárazy

podpatků o mramor.

Neohlížíme se.

Je to rychlé.

Napínavé.

Tragické.
V jediném okamžiku pocítíš

malátnost, bolest a

výkřik se ti zadusí v očích -

tvé korálky se sypou kolem nás.

Je to jak z filmu.

Blyštivé perličky zaplavují metro.

Cinkají a v uších ti zní jemná hudba vzpomínky

za každý polibek, objetí

za slůvko kdesi pod jabloní.

Je to jak z filmu.

Prudce se otočíš a sleduješ

jak perličky bubnují o špinavou zem

a v rukou zachycuješ

prázdnou šňůrku.

Je to jak z filmu.

Napínavé.

Tragické.


"Nemáme čas!"

vykřikneš a běžíme dál.

Tak o tom je tedy život

řeknu si potichu a

každým cinknutím mě lehce zamrazí u páteře.

A ještě dlouho poté cítím

jak schody metra

požírají bezmocné

bílé

perličky.

 

Ale to už v žádném filmu není. 

7.3.2013  (upr. 22.3.2013)
Hrubín a kopřivy

Vidím ho, jak s očima dokořán prudce tiskne prsty v pěst, vypravuje Munzar, a zděšeně mu říkám: „Copak je, Františku?“

On tři cigarety v puse, nekouří, on je přímo žere. Pak je vyplivne a přitiskne mě ke zdi jako by mě chtěl okrást a jistě ji musí vidět před sebou (s medovýma očima, bosou, vzpřímenou a s ňadry pod kterými se už nikdy neusmějí dětské oči): „Já mám nápad na příběh. V Lešanech jsem poznal Terezu, Viktorovu svěřenku. Jezdili s kolotočema a ta Terina byla má první láska. Polibky, víš, jak tě to zasáhne. Úplně pohltí. Viktor hrozně žárlil a my se nemilovali, jen jsme se tak hladili...“

Františkovy oči najednou pálily jako kopřivy, co mu rostou za oknem a kudy se bál vystrčit růžky do žití. A jeho dlouhé hubené tělo se zachvělo v dávnověku.


Musela být Terinou, neboť nebyla Tonkou. Držel ji kolem pasu, její osobní Hrubín. Tramvaj cinkala, ale příliš daleko od jejich niter.

Praha.

Noc.

Tiše seděli v rudé krabičce, co se vlekla po kolejích.

Mladý a neurvalý cit, neotesaný do forem, které si na nás vymyslely. Nespoutanost prstů, medůzek roztékajících na vlasech či kůži.

Kolika vesmíry posázíš mé tělo? A neumřeš mi?

Malé bludičky světýlek zavzdychaly na skle a rychle mizely. To lampy je schovaly do mateřských lůn.

Terinina hlava vymámila ze skla kotouček rosy. Tál. Okoralé sklo se stydělo. Nahota myšlenky. Modré provázky žil se vzepjaly a objaly více úzký pas.

Stanice podivně přeskakovaly a beze smyslu splývaly.

Něco špitla žhnoucími rty. Svět to nemohl slyšet.

Celý strach plynul do křehkosti. I zvuk mohl zrušit chvíli.

Chvíli neslov, kde kopřivy pálí: „Neumřeš mi?“

Předurčenost bolesti. Hlava na známé hrudi. Něžné žíly a síla sebevražd.

Mladost v kloubech bílých jako sníh.

Padá i s námi do tmy ven z tramvaje.

Drží ji za ruku, svou Terinu a máslové hvězdy zrcadlí víčka, které má zavřená pro pocit. Strachu.

„Neumřete mi?“

A přece hroby tesklivé skřehotají své písně.

I tvé jméno, Františku, si vzaly na svá bedra.

A v Praze ve tmě. Dvoje ramena. Tramvaj v dáli. Sklo, které pálilo, ale už odešlo.

Dva blázni, kteří v modři žil a žluti hvězd jedinou větou -

Neumři mi!

 



⇡nahoru⇡