Blázni.cz - dobrý kanál

Adam studoval na výtvarné akademii malbu, mířil Sochařskou ulicí na přednášku, vezmu to ještě parkem, abych vychutnal ranní slunce, napadne ho. Všude se motá mnoho lidí, mezi kterými se musí prodírat. V rukou nese velké desky a na kůži mu vystupují modré žíly. Jde ulicí k parku a sleduje staré, oprýskané domy, které ho vždycky inspirují. Ptá se sám sebe, jaký velký stavitel asi… Bůh? Existuje? Adam si nebyl jistý. K umělci se víra nehodí, neboť on musí věřit hlavně v sebe. V extravaganci, v tvorbu, v jedinečnost, v to, že není jednou z mnoha ovcí podřízenou vyšší existenci… V noci se mu občas zdává sen o Ježíši na kříži a o vině Piláta Pontského se už dočetl v Ajtmatovovi i v Bulgakovovi, copak mají Rusové blíž k Bohu? Možná, nemají totiž svobodu jako jistotu, jako základní princip.

Adam procházel parkem, prsty bloudil svými neposlušnými vlasy a hlavu měl ponořenou do myšlenek.

U druhého stromu se něco cuknutím pohnulo. Adam zamířil blíž a strachem vykřikl, byl to totiž obří pes.

Adam má hrůzu ze psů. Když byl malý, jeden vlčák ho kousnul a on neměl maminku, která by si ho přitiskla na prsa a řekla: „Ale Adámku můj, všechno bude dobré, už jsi u mě…“ Maminka mu umřela, když byl ještě malý, moc si na ni nevzpomíná, jen její velké modré oči se mu ještě občas zjevují ve snu a jsou krásné a konejšivé. Proto snad se tedy Adam bojí psů.

Tenhle pes byl přivázaný k nevelikému stromu a téměř se nehýbal. Ležel a hruď se mu mírně zdvihala. Občas vydal krátké a smutné zavytí bolesti. Adam odhodil desky do trávy a sledoval ubohé zvířátko v jeho hrozivém osudu.

Měl bych zavolat ochranáře zvířat, pomyslí si ihned Adam, jenže oni by ho jen zavřeli do klece a tam by zemřel na nachlazení nebo podvýživu. Dobře, mohl bych případ přenechat policii, ale co když by jen mávli rukou - ,,Myslíte si, že skoro mrtvej pes někoho zajímá?’’ Ne, nemohu volat policii ani ochranáře.

Avšak on zemře. Nechat psa uvázaného ke stromu by byl největší prohřešek k životu, jež mu byl dán. Čapek přece ukazoval, jak velký je dar života. A já bych tu to bezbranné zvíře nechal? Ale přiblížit se byť jen o krok asi nedokáži.

Pes znovu bolestně zavyl. Adam mu hodil před nos kus své svačiny a čekal na jeho reakci; ani nezvedl čumák. Stále ležel na boku a namáhavě zvedal hrudník. Adam se přiblížil o krok. Srdce zběsile tepalo každou následující vteřinu, ale z nepochopitelného důvodu se Adam nemohl zastavit. Další krok. Ještě jeden.

Pes se nehýbal, jen mírně zavrčel. Adam začal tiše mluvit: „Já ti jdu pomoct, kamaráde. Já budu s tebou. Jsi moc hodný pejsek, jen se moc nehýbej, tak...“ A zatímco mluvil, pomalu se blížil ke stromu. Obrovské nebezpečí a strach ignoroval. Byl tu jen on a zvíře. Nic jiného. Adam myslel na svou maminku a říkal si: „Dokážeš to. Jdi. Ona jde s tebou.“

Ukázal psovi prázdné dlaně a pokorně se zastavil pár kroků před ním. Napětí, které až do teď potlačoval, se probudilo. Svět se zpomalil. V dálce slyšel cinkat tramvaje, ale vůbec se ho to netýkalo. Hrudník zvířete se pohyboval nahoru, dolů. Adam přivřel oči a projela jím vlna strachu. Věděl, že zvíře jeho pochyby ucítí, ale už bylo pozdě utéci. Adam si představil, jak se jeho krví potřísněná psí bestie zakusuje do jeho prstů. Na hrůze mu dodávaly ranky na povrchu těla a natržené ucho. Venku svítilo ostré slunce.

Adam zavřel oči a spatřil Ježíše na kříži. Uvěřil v Boha a v témže okamžiku se dotkl měkké a teplé hlavy. Čekal stisk zubů a minimálně ztrátu několika prstů, ne-li celé ruky. Pes neudělal nic. Stále unaveně a trochu omráčeně ležel na zemi přivázán ke stromu. Adam ho opatrně pohladil po šíji; zdál se klidný a neagresivní. Pes lehce zavrtěl ocáskem. Adam se na pejska pořádně zadíval a spatřil poprvé jeho velké, modré a bolestí zalité oči.